Pravidla pro přežití dobrodružství života

21. 05. 2012 11:21:55
Dne 20. května jsem měl tu čest přednést svůj projev na promoci studentů 62. ročníku Americké židovské univerzity v mém rodném městě Los Angeles. Vedení univerzity mi ten samý den udělilo čestný titul. Americká židovská univerzita (AJU) byla založena v roce 1947 a studují na ní studenti všech náboženství a etnik. I když já sám jsem AJU nenavštěvoval, věděl jsem o ní a měla můj respekt během mého dospívání v Los Angeles. V mé promoční řeči jsem se pokusil načrtnout několik životních rad a postřehů i poznatky ze svého pobytu v České republice jako velvyslanec USA. Následuje projev:

Když jsem se po dvou letech strávených v Bílém domě loučil před odjezdem na post velvyslance do Prahy se svým přítelem a spolužákem ze studií práv prezidentem Obamou, řekl mi, abych „si užil svoje velké dobrodružství.“

V Česku jsem již druhým rokem a pobyt zde se doopravdy vyvinul v jedno velké dobrodružství, včetně hrdinů, rizik, překvapení, nebezpečí a vzrušujících zážitků.

Často si na prezidentova slova vzpomenu a odvážím se tvrdit, že je lze aplikovat na celý můj dospělý život – na těch bezmála třicet let, kdy jsem opustil lavice, ve kterých teď sedíte. I vy se zanedlouho ponoříte do svých dobrodružství ve světě, a tak bych se s vámi rád podělil o několik rad, jak je přežít vycházeje z mého pobytu v Praze, Bílém domě a vůbec mého putování po světě během těch 30 let.

Pravidlo číslo jedna: nikdy se nevydávejte na dobrodružství sami – je to příliš nebezpečné! Měli byste si najít hrdiny, kteří půjdou s vámi a ukážou vám cestu. Jak praví Pirkei Avos: „Aseh l'cha rav, u'kneh l'cha chaver“ – na dobrodružství potřebujete společníky. Nemám na mysli nějaké mezinárodně uznávané hrdiny, i když já jsem měl to štěstí poznat a pracovat s některými z nich, například s českým prezidentem Václavem Havlem. Nesoustřeďte se na velké hrdiny; ti jsou většinou nedosažitelní. Svět je plný obyčejných hrdinů, jsou všude kolem a často vás rádi na vaší cestě doprovodí.

Myslím na svoji matku, která přežila Osvětim, vrátila se do Československa v roce 1945, aby po několika letech uprchla před komunismem a začala úplně nový život ve Spojených státech. Nebo můj otec, také uprchlík, který za žádných, ani těch nejhorších okolností, nevynechal pracovní den na našem rodinném stánku s hamburgery, který stál na rohu patnácté a Západní ulice, několik kilometrů na jih odtud. Stejně tak jako jiní tiší hrdinové, kteří putovali životem překonávajíce každodenní výzvy a častokrát i mimořádné okolnosti. Často jde o velké a odvážné činy. Někdy je malé vítězství, když dokážete dát jednu nohu před druhou, jak mne často upozorňovala moje matka. Dala mi mnoho dalších moudrých rad, když se mnou sdílela moje dobrodružství návratu do její domoviny, než před několika měsíci zemřela. Celý kontext jsem pochopil, až když mi řekla: „Nacisti odvlekli mne a moji rodinu v dobytčácích... a nyní můj syn přilétá nazpět v prezidentově letadle!“ Jak se dívám kolem sebe na rodiče a prarodiče, tety a strýce a přátele našich absolventů, vidím mnoho takových obyčejných hrdinů. Držte se jich!

Pravidlo číslo dvě praví, následuj své obavy. Neuhýbejte před nimi, ale běžte jim vstříc. Byla to pro mne samozřejmě čest, že mne prezident Obama požádal, abych se stal velvyslancem v České republice, ale návrat do míst, kde moji matku, ostatní členy naší rodiny i mnoho dalších Čechů a Slováků utlačovali nacisti a komunisti, nebylo bez úzkosti. Po odchodu mé matky v roce 1949 se tam nikdo z mé nejbližší rodiny skutečně nevrátil; historické souvislosti byly příliš bolestivé.

Cítil jsem tuto tíhu zvláště během prvních týdnů našeho pobytu na rezidenci, která byla postavena českou židovskou rodinou, později byla zabrána nacisty pro jejich generální štáb a nakonec po druhé světové válce odkoupena Spojenými státy. Přijel jsem do Prahy v lednu, kdy jsou dny krátké, temné a studené. Nedlouho potom co jsme se nastěhovali, objevil jsem pod krásným starožitným stolem na chodbě svastiku a nacistické inventární číslo. Musím se přiznat, že mne v tu chvíli bodlo u srdce.

Během následujících týdnů a měsíců jsem se naučil čerpat z této sdílené smutné historie při navazování kontaktů s Čechy. To mě také motivovalo k zvlášť velkému úsilí při spolupráci s Čechy k prosazování společných demokratických hodnot po celém světě -- ať už v Afghánistánu, kde Češi a Američané spolupracují na zvyšování bezpečnosti, nebo v podpoře volného trhu a obchodování mezi našimi zeměmi v oblastech jako je energetika, IT či zdravotnictví. Přispíváme tím tak politické svobodě, kterou sdílíme. Dalším příkladem je založení pražského Světového fóra o správě veřejných věcí, jehož cílem je podpora občanskému a korporátnímu řízení v obou našich zemích.

Postupem času jsem pochopil samu podstatu, co můj návrat znamenal. Celkově mi došlo, když jsme na konci prvního roku našeho pobytu v novém domě v Praze slavili chanuku. Chanuka je samozřejmě o tom, že je znovu vysvěceno něco,co bylo předtím utlačovateli znesvěceno. Cítili jsme, že oslavou chanuky v bývalém domě české židovské rodiny i nacistického generálního štábu jsme ten dům znovu vysvětili a naplnili tak obsah tohoto svátku, kterým je boj za svobodu. Takže jsem byl rád, že jsem své obavy následoval, uchopil a překonal. Vám bych doporučil dělat to samé.

Za třetí, pokud na cestě za dobrodružstvím dojdete k bodu, ze kterého nevíte jak pokračovat, použijte svůj kompas – svůj morální kompas. Sametovou revoluci v roce 1989, která poklidnou cestou smetla komunismus, vedl dramatik, disident a pozdější prezident Václav Havel, který loni v prosinci zemřel. Byl svědomím národa a to, že vždy trval na pravdě, bylo klíčovým momentem při transformaci národa v jednu z nejvíce prosperujících zemí světa.

Měl jsem to štěstí, že jsem ho znal; byl jsem poslední v dlouhé řadě amerických velvyslanců (včetně mé předchůdkyně v době sametové revoluce – Shirley Templeové - se kterými se spřátelil. Řekl mi, že když navštěvoval rezidenci amerického velvyslance v dobách komunismu, byl pronásledován a dokonce i zatčen – to ho ale od návštěv neodradilo. Šel podle svého morálního kompasu.

Jeden z Havlových souputníků v disentu mi nedávno řekl, že česká státní bezpečnost proti disidentům pravidelně tvrdě zasahovala, což tohoto disidenta odrazovalo od další činnosti. Ale Havel mu řekl: „Proč bychom měli ustupovat? Vždyť děláme jen to, co nám umožňuje zákon.“ A Havel neustoupil, stejně jako nepřestaly jeho návštěvy ve velvyslancově residenci. Tato odhodlanost ve svém důsledku nakonec změnila historii. AJU to ve svém poslání uznává, když říká, že „etika je řečí judaismu a jeho nejdůležitější spojnicí se světem“. Takže tato instituce vám dala kompas, nebo alespoň váš morální kompas vyladila, pro vaše životní dobrodružství.

Čtvrté pravidlo: nezapomeňte se smát. Havel byl především autorem satirických až absurdních děl, a komunistický režim rozkládal tím, že si z něj dělal legraci. Nebo aspoň si myslím, že jeho posměch režimu přispěl k atmosféře, která vedla k revoluci.

Z vlastní zkušenosti vím, že není vždy lehké být optimistický, když žijete ve strašném světě genocidy, jako byl ten, jenž vzal život mým prarodičům a šesti miliónům dalších Židů, nebo v takovém totalitním režimu, který dusil Čechy po více než půlstoletí, nebo jste oběťmi krutostí, o kterých denně čteme v médiích. Můžete se podivovat, jak je možné být veselý i v takto strašném světě? Když jsem byl ve vašem věku, velmi intenzivně jsem tyto pocity vnímal a chtěl jsem změnit tento složitý svět k lepšímu.

Nyní, když se můžu opřít o „tikkun olam“ - léta své veřejné služby, odpověděl bych na otázku „jak se vůbec můžeš smát“ jinou otázkou (tak, jak tomu bývá v nejlepší židovské tradici): „Jak můžeš přežít, pokud se nesměješ?“ Vím, že tak by odpověděl Havel - nebo Kafka, který se díky svému surrealistickému černému humoru stal nejslavnějším pražským spisovatelem, a také by tak odpověděl Hašek, jenž v reakci na excesy mnohaleté habsburské nadvlády nad Čechy vytvořil komického hrdinu dobrého vojáka Švejka. Až budete někam cestovat, jejich práce, nebo práce podobných autorů, si přibalte do svých kufrů (nebo spíše svých iPadů!).

Pátým a posledním pravidlem všech dobrodružství je - vždy, vždy se vraťte domů. To platí, ať už v biblických příbězích Abraháma, Izáka a Jákoba, Homérově Odysei, nebo románech Raymonda Chandlera o detektivovi Phillipu Marloweovi, jehož příběhy se odehrávají tady v Los Angeles. V této souvislosti zmíním ještě jeden rodinný příběh, který je o dalším z mých tichých českých hrdinů – o bratrovi mé matky, mém strýčku Beinishovi. V roce 1940 fašističtí kolaboranti poslali jeho i ostatní mladé muže z vesnice mé matky na nucené práce. Později přišla zpráva, že on i zbytek pracovní skupiny byli zajati Rusy. Pak už nepřišlo nic. Má matka se každé pondělí a čtvrtek, jak je židovským zvykem, postila za jeho bezpečný návrat. V letech 1943 a 1944 to nebyl problém, protože jídlo začalo docházet. O Beinishovi nepřišly žádné zprávy ani po válce, když se domů z Osvětimi vrátila má matka a dva její sourozenci (z celkových osmi). Uplynula léta 1945, 1946 a 1947 a všichni si už mysleli, že Beinish zemřel.

V roce 1948 zastihl mou matku v Praze telegram, ve kterém stálo „Vrať se domů. Beinish žije a vrací se“. Beinish předtím napsal starostovi jejich rodného městečka, že byl vězněn na Sibiři, že se nyní vrací do Československa, že dorazí toho a toho dne a ptal se, zda někdo z rodiny přežil. Všichni přeživší se sjeli, aby se s ním přivítali – nejenom má matka a její dva sourozenci, ale také pozůstalí z ostatních rodin, jejichž synové a bratři odjeli v roce 1940 s Beinishem.

Vystoupil z vlaku, objal svého bratra a dvě sestry a hned nato ho obklopili členové ostatních rodin, kteří chtěli vědět, co je s jejich blízkými. Oznámil jim, že ti všichni zemřeli. Mnohé z nich sám pohřbil a jak postupně ostatní ubývali, zbyl nakonec jen on a dočkal se propuštění.

Můj strýček Beinish byl docela subtilní, měl sotva pět stop. „Jak jsi to dokázal?“ ptal se ho někdo. Jak to, že zrovna ty jediný si přežil? Beinish u sebe nosil malou kabelu. Otevřel ji a vyndal svůj tfilin, pouzdro s pergamenovými proužky, které si tradiční Židé upevňují řemínky k hlavě a levé ruce při ranní modlitbě.
Řekl, „Ich hob g’leigt tefilin yeden tog, un d’iberiker is nisht gevein in miner hint,“ což znamená: „Každé ráno jsem si nasadil tfilin a modlil jsem se, a děj se vůle boží.“

Vnitřní síla spojuje všechny hrdiny, o kterých jsem zde mluvil – od mé matky po prezidenta Havla. V případě strýčka Beinishe pocházela tato síla z jeho tradice, a tato tradice ho přivedla zpět domů.
Vyprávím tento příběh proto, že Americká židovská univerzita vám tento dárek také věnovala. Tato instituce vítá židovské i nežidovské občany.

Univerzita kombinuje studium židovské tradice s mnoha dalšími tradicemi – literární, vědeckou, kulturní a praktickou – z nichž vzniká to nejlepší z naší společné kultury. Činí tak, protože věří v sílu našich nejlepší tradic čelit neznámým překážkám a nepředvídatelným událostem našich soukromých dobrodružství. To myslím, že byla vize Mordechaie Kaplana a Shloma Bardina, když zakládali instituce, které dnes tvoří AJU a její hodnota je dnes větší, než kdykoli předtím.

Takže s vašimi hrdiny jako společníky na vaší cestě, vaším strachem jasně definovaným, morálním kompasem v ruce, úsměvem na rtech a vašimi tradicemi jako mapou vašich cest vám přeji bezpečnou pouť životem. Vážení absolventi Americké židovské univerzity, blahopřeji vám a přeji mnoho štěstí. A nezapomeňte se smát!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

ENGLISH VERSION

On May 20 I was honored to present the commencement address to the 62nd graduating class of American Jewish University in my hometown of Los Angeles, California. The administration of the university was also gracious enough to confer an honorary degree on me on the same day.

The American Jewish University (AJU) was founded in 1947 and welcomes students of every faith and ethnic background. Although I did not attend AJU I knew about it and respected it during my years growing up in Los Angeles. In my commencement address I tried to touch on some life lessons I have learned and also what I have learned during my present assignment as U.S. ambassador to the Czech Republic. Here is the speech:

Surviving the Ultimate Adventure: Life

What a privilege to share this day with you, the faculty and staff of AJU, my fellow honorees, and of course, with our AJU graduates, their families and friends and our other distinguished guests. As a Los Angeles native who participated in activities at both your predecessor institutions, UJ and BBI, I am particularly honored to join the AJU family.

On the final day of my two years in the White House, as I was departing to serve as the US Ambassador in Prague, I paid one last visit to my old friend and law school classmate President Obama in the Oval Office. He told me “enjoy your great adventure.”

I am now well into my second year in the Czech Republic, and it has indeed been a great adventure, complete with heroes, risks, surprises, hazards and thrills. Indeed, I often think of the President’s words, which could apply equally to my whole adult life—the about three decades of adventures that have passed since I was sitting where you are as a new graduate. As all of you are also about to embark on your own adventures out in the world, I thought I might share some advice about how to survive adventures drawn from my time in Prague, the White House and wandering the world these 30 years.

Rule number one: never travel alone on an adventure—much too dangerous! You should find heroes to walk with you and show you the path. As Pirkei Avos advises, “Aseh l'cha rav, u'kneh l'cha chaver" – you need companions for your adventure. I am not just talking about internationally famous heroes, although I was fortunate to get to know and work with some of mine, including Czech President Vaclav Havel. Don’t confine yourself to great heroes, they tend to be inaccessible. The world is full of ordinary heroes, everywhere all around you, who will eagerly accompany you on your journey.

I think of my mom, who survived Auschwitz, returned to what is now the Czech Republic in 1945, only to flee communism a few short years later and build a whole new life in the US. Or my dad, also an immigrant, who no matter how awful the circumstances, never missed a day of work at our family’s hamburger stand, on 15th and Western, a few miles south of here. Or the many other quiet heroes like them, who simply engaged in day-to-day survival under challenging and sometimes extraordinary circumstances. Those are great acts of courage. Sometimes simply putting one foot in front of the other is the greatest triumph, and my Mom often reminded me of that, and of so many other wise lessons, as we shared the adventure of my returning to her homeland before she passed a few months ago. She put it in perspective for me when she said “the Nazis took me and my family away in cattle cars—and now my son is flying back on Air Force One!” And as I look around at the parents and grandparents and aunts, uncles, the family and friends who supported our graduates, I see a lot of those everyday heroes. Keep them by your side.

Rule number two is to follow your fears. Not to run away from them—to run towards them. It was, for example, a great honor for me to be asked by the President to serve as Ambassador to the Czech Republic--but returning to a place where my mom, the rest of my family, and so many other Czechs and Slovaks were oppressed by the Nazis and the Communists was not without its trepidations. Indeed, no one from my immediately family had ever returned after my mom left in 1949, because of our painful feelings about that history.

I felt the weight of that particularly during the first weeks of living in my residence – a home built by a Czech Jewish family that was commandeered by the Nazi General Staff before being purchased by the US after World War II. I arrived in January, when the days can be short, dark and cold in Prague. Not long after moving in I discovered a swastika and a Nazi inventory number that remained from the days of Nazi occupation beneath a beautiful antique table in my foyer--seeing that was a stab in the heart.

But in the weeks and months that followed I learned to take that shared sad history and use it to connect with the Czechs. And it also motivated me to work extra hard with the Czechs to advance the cause of our shared democratic values around the world, whether in Afghanistan where US and Czech personnel are working together to advance security; or in promoting free markets and trade between our countries in sectors like energy and IT and health care to complement the political freedoms we share; or in launching the World Forum on Governance in Prague to promote better civic and corporate governance in both our nations.

And over time I came both to understand and truly to feel at a gut level all that my return represented. That really hit home at the end of my first year in Prague, when my family and I celebrated Hanukkah in the house. The Hanukkah story is, of course, about reconsecrating what was made unholy by oppressors. We felt that by celebrating in the former home of a Czech Jewish family and the Nazi General Staff we reconsecrated the house and were living the message of the holiday – fighting for and winning freedom. So was glad I had followed and caught and vanquished my fears and I encourage all of you to do the same.

Third, when you come to a tight spot on your adventure and you don’t know which way to turn, use your compass—your moral compass. The Sametova Revoluce, the famous Czech Velvet Revolution of 1989 which peacefully overthrew Communism was led by the playwright, dissident, and then President Vaclav Havel, who died last December. He was the conscience of the nation and his insistence on doing the right thing was the key ingredient in the nation’s transformation to one of the most prosperous in the world.

I was lucky to get to know him, the last of a long line of US Ambassadors (including my predecessor during the time of the Velvet Revolution, Shirley Temple) who he befriended. He told me that when he visited my residence in Communist times he was harassed and even arrested—but he kept coming none the less. He was following his moral compass.

One of Havel’s fellow dissidents was recently telling me that periodically the Czech secret police would crack down on the dissidents, and he (the other dissident) would ease off his activities when that happened. But Havel would say to him, “why should we back off? We are just doing what the law allows.” And Havel would, just as with his visits to the ambassador’s residence, press on. That ethical determination ultimately changed history. AJU’s mission statement recognizes this, declaring that “ethics is the language of Judaism and its most important link to the world at large.” So this institution has given you the compass, or at least fine tuned your moral compass, for life’s adventure.

Fourth rule: don’t forget to laugh. Havel was, first and foremost a comedic playwright, a satirist, an absurdist, who shook the communist regime in part by making fun of it. At least, I think that his mockery helped cause the revolution, but I know it made him and his audiences feel better.

I will tell you from personal experience that it is not always easy to be cheerful when you live in a terrible world of genocide like the one that claimed my grandparents and six million other Jews; of totalitarian regimes like the ones that gripped the Czechs for the better part of five decades; and of mass atrocities that we still read about every day in today’s news. You might even ask, how can you ever laugh in such a terrible world? I know I sometimes felt that keenly when I was in your shoes as a young graduate who wanted to make this sometimes difficult world a better place. But now with the benefit of years of “tikkun olam,” of service, I would answer the question ” how can you ever laugh,” by asking (in the best Jewish tradition) another question: “how can you survive if you don’t?” And I know that is Havel’s answer, and that of Kafka, who became Prague’s most famous literary son through his surreal black humor, and of Hasek who gave us that Czech comic hero the Good Soldier Schweik in response to the excesses of the centuries-long Hapsburg domination of the Czechs. Pack their works, or others like them, in your saddlebags for your journey. (Or should I say in your iPad!)

The fifth and last rule of adventures is always, always to come back home. That is true whether in the Biblical accounts of Abraham, Issac, and Jacob; Homer’s tale of Odysseus; or Raymond Chandler’s Phillip Marlowe novels set right here in Los Angeles. In that regard, I have one last family story, this one about another one of my quiet Czech heroes, my mom’s brother, my Uncle Beinish. He was conscripted into a work crew by the fascist collaborators in 1940, together with the other young men of my mom’s village. Word came back that he and the rest of the work crew had been captured by the Russians. Then no further news. My mom fasted every Monday and Thursday for his safe return, as is a Jewish custom. It became easier as food ran low in 43 and 44. Even after my mom and the other two (out of eight) siblings who survived Auschwitz returned, there was no word from Beinish. 1945, 1946 and 1947, passed, and everyone assumed he was dead.

In 1948, my mom was in Prague when she got a telegram. “Return home. Beinish alive and coming back.” Beinish had written the mayor of their hometown telling him that he had been imprisoned in Siberia, was now making his way back to Czechoslovakia, would be there on such and such a date, and asking whether anyone in his family had survived. All the survivors gathered to meet him, not just my mom and her two siblings, but many of the other remnants of the families whose sons and brothers had gone off in 1940 with Beinish.

He got off the train, embraced his brother and his two sisters, and was immediately surrounded by the other families, wanting to know the fate of their loved ones. He said they had all passed. He had buried many of them himself, staying behind until he was the last one left, and then finally being released.

Now, my Uncle Beinish was not a big man. He was slightly built, barely five feet tall. “How did you do it,” someone asked. How did you, of everyone, survive? Beinish was carrying a small satchel. He opened it up, and he took out his tefillin—his phylacteries, or prayer boxes, that traditional Jews don when they say the morning prayers. And he said, “Ich hob g’leigt tefillin yeden tog, un d’iberiker is nisht gevein in miner hint”— that is, he put on his tefillin and prayed every morning, and that the rest was out of his hands.

Inner strength is what knits together all the heroes we have talked about, ranging from my mom to President Havel. In the case of uncle Beinish, he drew that strength from his tradition, and that tradition delivered him back home.

I tell this story because AJU has given all of you that gift as well. This institution welcomes Jews and non-Jews alike. It combines exposure to the Jewish tradition with many other traditions—literary; scientific; cultural; and practical--that make up the very best of our shared culture. It does so because it believes in the power of the best of those traditions to help you confront the unknown challenges and unforeseen events of your personal adventure. That I think was the vision of Mordechai Kaplan and Shlomo Bardin when they founded the institutions that now make up AJU, and it is more valuable today than ever.

So with your heroes as companions beside you on your journey, your fears firmly targeted, your moral compass in your hand, a smile on your lips and your traditions as a map for your journey, I wish you safe travels on the roads ahead. Congratulations AJU graduates, and best of luck to each of you on your own personal adventures. And don’t forget to laugh!

Autor: Norman L. Eisen | pondělí 21.5.2012 11:21 | karma článku: 15.85 | přečteno: 1495x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Pavel Vrba

Jak jsem prožil muzejní noc s tajemným rozuzlením

Takové poněkud zvláštní přiznání k nedělní odpolední kávě. Ta má ostuda je zapříčiněna dosavadní absencí na akci, která se v letošním roce konala již po dvanácté. Nejspíše vyplývá z mé předchozí nedozrálosti.

19.5.2019 v 12:06 | Karma článku: 6.41 | Přečteno: 156 | Diskuse

David Vlk

V Praze je vždy blaze.

Tož včera jsem byl v tej Praze. Když jsem byl mladý a jel do Prahy byly ty přípravy nějak kratší. Vzal jsem tenkrát náhradní tričko a trenky, mobil, peněženku a prezervativy a jel jsem.

19.5.2019 v 10:31 | Karma článku: 22.10 | Přečteno: 530 | Diskuse

Robert Čapek

Jeroným Klimeš fackující

Když jsem čekal na připojení, abych si zahrál můj oblíbený Fallout 76, spatřil jsem na obrazovce moderátorku Jílkovou a televizní diskuzi v pořadu Máte slovo, které se týkala agresivity žáků.

19.5.2019 v 10:20 | Karma článku: 10.30 | Přečteno: 308 | Diskuse

Pavla Kolářová

Jak je důležité mít nadhled...

Být učitelem je někdy boj, respektive víceboj. Ideální učitel by měl zvládat krasobruslení, džudo, tah na branku, střelbu na koš, sanskrt, národopis, zeměpis, dějepis, krasopis.. A pokud něco z toho neumí, musí umět předstírat,..

19.5.2019 v 9:39 | Karma článku: 9.53 | Přečteno: 118 | Diskuse

Beata Krusic

Podřezat Zemana

Už před nějakým časem - v souvislosti s tím, jak nechutné články se psali na téma zdravotního stavu prezidenta republiky, Miloše Zemana, jsem si říkala, kam až je člověk schopen zajít - kvůli svým nenaplněným vizím a představám.

19.5.2019 v 8:56 | Karma článku: 38.38 | Přečteno: 1257 | Diskuse
Počet článků 66 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2234
Norman L. Eisen byl v letech 2010-2014 velvyslancem USA v České republice. Od ledna 2009 do ledna 2011 působil v Bílém domě jako zvláštní poradce prezidenta. V roce 1991 získal doktorát na právech v Harvardu a v roce 1985 bakalářský titul na Brown University, vždy s vyznamenáním. Více se o Normanu L.Eisenovi dozvíte zde.

Podívejte se také na webové stránky velvyslanectví USA.

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

více

Najdete na iDNES.cz