České a slovenské kořeny a cesty / Czech & Slovak roots and routes

29. 07. 2011 15:33:15
Právě jsem strávil pozoruhodný týden s mými 11 bratranci, sestřenicemi a dalšími příbuznými, s kterými jsme zmapovali historii naší rodiny v České republice a na Slovensku. Během sedmi dní jsme navštívili místa počínaje rodištěm mé matky na východním Slovensku až po její poválečné bydliště v Karlových Varech. Připomněli jsme si osud naší rodiny i tohoto národa v průběhu minulého století, včetně vzniku první Československé republiky, nacistické okupace, desítek let železné opony a sametové revoluce.

Nepřestali jsme žasnout nad tím, že naše rodina přežila, dařilo se jí a nakonec se opět stala součástí života těchto zemí. Jak se vyjádřila má matka (která s námi komunikovala mobilním telefonem a byla v duchu stále s námi): „Nacisté naši rodinu deportovali v dobytčátcích – a ty ses teď vrátil jako velvyslanec nejmocnější země světa!“

Putování jsme začali na Slovensku. Dostalo se nám vřelého přivítání od starosty a zastupitelů města Sobrance, kde se má matka v meziválečném období narodila, stejně jako sedm jejích sourozenců. Tady je fotografie obyvatel Sobranců v tradičních krojích, jak nás zdraví chlebem, solí a místní pálenkou:

V Sobrancích.JPG

Celý svůj život jsem slýchával o přeplněném, ale šťastném rodinném domě v Sobrancích v Komarovské ulici 37. Nyní jsem tam dojatě stál a díval se na řeku za mostem s planými jabloněmi a podobně jsem se cítil po návštěvě staré synagogy (z které je v současné době soukromý dům), kam se chodila má rodina modlit, a při rozhovoru s mužem na následující fotografii, který byl matčiným kamarádem z dětství:

V Sobrancích.JPG

Vyprávěl mi, jak jednoho dne kdysi dávno u řeky uklouzl a rozlil krajáč mléka a jak ho před výpraskem zachránila má matka, která mu mléko ulila z jejích rodinných zásob.
Ve slunci zalitých Sobrancích, Košicích (kam jsme také zavítali) i na jiných místech jsem prostě nemohl uvěřit tomu, že na jaře roku 1944 byla má matka, její rodiče a většina jejich rodiny deportováni do Osvětimi. Ale byl v naší rodinné skupince jeden, který to vše zažil - můj nejstarší bratranec, Dr. Moshe „Monu“ Schiff. V letech 1944 až 1945 Monu dokázal se svým otcem, mým strýcem, nacistům opakovaně utéct, skrývat se a nakonec přežít. Během cesty z východu na západ Slovenska nám Monu o svých strastech vyprávěl a živým vyprávěním nás ohromil. Zde jsme na místě bývalého koncentračního tábora v Seredi (Monu je ten s bílým plnovousem a v pozadí jsou kasárna):

V Seredi.JPG

Tohle je to místo, kde před 67 lety stál se svým otcem v řadě na dobytčák, který je měl odvést do Osvětimi, kde by Monua v jeho osmi letech čekala jistá smrt. Monuovi a jeho otci se podařilo využít okamžik, kdy se stráže nedívali, vyklouzli z řady čekající na transport a vmísili se mezi nové příchozí do tábora v Seredi. Poté se jim podařilo schovat a v noci uniknout.
Úžasné na tom bylo, že přes bolestivost těchto momentů pro naši rodinu i pro všechny ty z tehdejšího Československa, jež nacisté zavraždili, naše rodinná skupinka nepropadala zádumčivosti. Samozřejmě byly i chmurné chvíle, kdy jsme vzpomínali a modlili se. Nicméně jsme také zažili společné momenty smíchu a radosti ze „siatta d ́shemaya“, úžasného zázraku, že naše rodina přežila a my můžeme být nyní tady.
Tento pocit jsem nejsilněji cítil, když jsme se vrátili do Prahy a slavili šábes v rezidenci amerických velvyslanců. V tomtéž domě postaveným židovskou rodinou, která utekla před nacisty; ti jej později přeměnili v sídlo generálního štábu. Je neuvěřitelné, že v té samé jídelně, kde jsme zažehli svíce, modlili se a zpívali během šábesové večeře, před sedmdesáti lety večeřeli nacisté! Zaujal mne jeden řádek z modliteb, které jsme ten večer zpívali - žalm 122, jenž přesně popisuje pocity židovských uprchlíků, když se vrátili z Babylonského zajetí: “Naše ústa byla plná smíchu a naše jazyky plné radosti.“ Následuje foto naší rodiny před rezidencí:

Před rezidencí.JPG

Po odpočinku během šábesu jsme jeli do Terezína, kde jsme uctili památku členů naší rodiny, kteří tam zemřeli, a poté jsme vyrazili na obhlídku jednoho z míst poválečného pobytu mé maminky v Karlových Varech, odkud v roce 1949 utekla před komunismem. Nakonec jsme na zpáteční cestě doprovodili naše unavené ale šťastné příbuzné na letiště.
Všem vám přeji zajímavá (a zábavná!) letní dobrodružství. Norm

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

ENGLISH VERSION:

I have just completed an extraordinary week with eleven of my first cousins and other relatives retracing our family’s roots through the Czech Republic and Slovakia. Over the course of seven days we ranged from my mother’s birthplace in eastern Czechoslovakia (now Slovakia), to her post-war home in Karlovy Vary (now the Czech Republic). We relived a century of our family’s and of this nation’s life, including the rise of the first Czechoslovak Republic, the Nazi occupation, the Iron Curtain decades and the Velvet Revolution. We were consistently amazed by the fact that the family had survived, thrived and was once again part of the life of these lands. As my mom (who was with us via cell phone and in spirit) put it, “the Nazis deported our family in cattle cars, and now you have returned as the Ambassador of the mightiest nation in the world!”
We started the trip in Slovakia. We got a warm welcome from the mayor and officials of Sobrance, where my mother and her seven siblings were born between the two world wars. Here is a picture of the mayor and the people of the town in traditional garb greeting us with bread and salt and a local beverage to drink a toast:

In Sobrance.JPG

I had heard all my life about the crowded but happy family home in Sobrance, at 37 Komarovce Street. It was overwhelming to stand on the spot, to see the river flow beneath the crabapple trees, to visit the old synagogue (now a private home) where the family prayed, and to talk to this gentleman, my mom’s childhood friend (river in background):

In Sobrance.JPG

He reminisced about how one day long ago he had slipped on the riverbank and spilled a pail of milk, and my mother had helped him avoid a spanking by refilling his pail from her family’s supply.
Standing in the sun in Sobrance, in Kosice (where we also spent time) or elsewhere, it was hard to believe the events that had transpired in the spring of 1944, when my mother, her parents and most of her family were deported to Auschwitz. But we had first-hand witnesses, including my eldest cousin, Dr. Moshe “Monu” Schiff. In 1944 and 1945, Monu and his father, my uncle, escaped the Nazis again and again -- hiding, being captured, escaping again and ultimately surviving. As we moved west across Slovakia, Monu retraced his route for us, holding us spellbound with his vivid recall. Here he is in the old concentration camp site in the town of Sered (note Monu is the one with the white beard and the concentration camp barracks are in background):

In Sered.JPG

We are in this picture standing in the spot where, 67 years ago, Monu and his father were placed in a line to board a cattle car for Auschwitz. As a child of 8 Monu would have faced certain death. But he and his father waited until the guards were not looking and then jumped out of the line that was leaving the Sered camp for Auschwitz--and into the line of new arrivals coming into the Sered camp. They then hid and snuck out at night. Monu relived that and five other narrow escapes from death in 1944 and 1945 with us.

The amazing thing was that, despite the painful history of the many whom the Nazis murdered in our family and in then-Czechoslovakia, we were not grim-faced. Sure, we had many somber moments of memory and prayer. But we also shared moments of laughter and of joy at the “siatta d’shemaya,” the amazing miracle, that our family had survived and thrived—and here we were.

Nowhere did I feel that more acutely than when we arrived in Prague and had Shabbat dinner at my house. Remember, the Ambassador’s residence in Prague was originally built by a Jewish family that fled the Nazis, who in turn took it over as a headquarters and home for the Nazi General Staff. Seventy years ago the Nazis were having Friday dinner in the very same dining room where we lit the Sabbath candles and chanted our traditional Sabbath blessings! I was struck by a line we sang that night from Psalm 122 which perfectly captured our feelings. It describes the mood of the Jewish exiles when they returned from Babylonian captivity: “our mouths were full of laughter and our tongues rejoiced.” Here is a shot of the family in front of our home, all smiles:

At Residence.JPG

After a restful and reflective Sabbath, we traveled to the Terezin concentration camp, paid our respects to those who perished there, and then explored my mom’s post-war destination of Karlovy Vary (the famous spa town also known as Carlsbad), one of the places she lived before fleeing Communism in 1949. Finally, we headed back to the airport where I saw everyone off, all of us tired but happy after a remarkable week.
We not only refreshed our roots—the branches also got even closer. Wishing you equally interesting (and fun!) summer adventures, Norm

Autor: Norman L. Eisen | pátek 29.7.2011 15:33 | karma článku: 26.33 | přečteno: 4280x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Pavel Vrba

Jak jsem prožil muzejní noc s tajemným rozuzlením

Takové poněkud zvláštní přiznání k nedělní odpolední kávě. Ta má ostuda je zapříčiněna dosavadní absencí na akci, která se v letošním roce konala již po dvanácté. Nejspíše vyplývá z mé předchozí nedozrálosti.

19.5.2019 v 12:06 | Karma článku: 6.06 | Přečteno: 136 | Diskuse

David Vlk

V Praze je vždy blaze.

Tož včera jsem byl v tej Praze. Když jsem byl mladý a jel do Prahy byly ty přípravy nějak kratší. Vzal jsem tenkrát náhradní tričko a trenky, mobil, peněženku a prezervativy a jel jsem.

19.5.2019 v 10:31 | Karma článku: 20.58 | Přečteno: 432 | Diskuse

Robert Čapek

Jeroným Klimeš fackující

Když jsem čekal na připojení, abych si zahrál můj oblíbený Fallout 76, spatřil jsem na obrazovce moderátorku Jílkovou a televizní diskuzi v pořadu Máte slovo, které se týkala agresivity žáků.

19.5.2019 v 10:20 | Karma článku: 9.46 | Přečteno: 268 | Diskuse

Pavla Kolářová

Jak je důležité mít nadhled...

Být učitelem je někdy boj, respektive víceboj. Ideální učitel by měl zvládat krasobruslení, džudo, tah na branku, střelbu na koš, sanskrt, národopis, zeměpis, dějepis, krasopis.. A pokud něco z toho neumí, musí umět předstírat,..

19.5.2019 v 9:39 | Karma článku: 9.03 | Přečteno: 110 | Diskuse

Beata Krusic

Podřezat Zemana

Už před nějakým časem - v souvislosti s tím, jak nechutné články se psali na téma zdravotního stavu prezidenta republiky, Miloše Zemana, jsem si říkala, kam až je člověk schopen zajít - kvůli svým nenaplněným vizím a představám.

19.5.2019 v 8:56 | Karma článku: 37.57 | Přečteno: 1167 | Diskuse
Počet článků 66 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2234
Norman L. Eisen byl v letech 2010-2014 velvyslancem USA v České republice. Od ledna 2009 do ledna 2011 působil v Bílém domě jako zvláštní poradce prezidenta. V roce 1991 získal doktorát na právech v Harvardu a v roce 1985 bakalářský titul na Brown University, vždy s vyznamenáním. Více se o Normanu L.Eisenovi dozvíte zde.

Podívejte se také na webové stránky velvyslanectví USA.

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

více

Najdete na iDNES.cz